Český fotograf David Těšínský zahájil novou freestylovou tradici v Americe

D. 23. 10. 2017 0
Český fotograf David Těšínský zahájil novou freestylovou tradici v Americe

David Těšínský je tuzemský fotograf, který se svou prací zaměřuje zejména na subkultury. Na svých cestách po různých částech zeměkoule se podíval třeba na Jamajku, kde pozoroval život rastafariánů, nebo do Detroitu, kde dal dohromady část zdejšího rapového undergroundu. Jeho tvorba zaujala i Vladimira 518 a v současnosti diskutují o možném společném projektu. Nebudeme napínat – na tohle všechno jsme se zeptali přímo Davida…

__

Ahoj Davide, v prvé řadě bych ti jménem celé redakce Banger.cz chtěl poděkovat za rozhovor. Jako fotograf se zaměřuješ na dost specifická témata, převážně pak různé subkultury, které běžnému Čechovi mohou v mnoha případech připadat, řekněme, extrémní. Jak bys svůj styl popsal ty a co vnímáš jako své poslání ve světě fotografie?

Čau, díky za pozvání. Já svou fotku vnímám tak trochu jako zbraň i narozeninový dort současně – má otevírat oči, ale i potěšit. Fotím „příběhy lidí“ – street fotografii, subkultury a lidi s nějakým způsobem netradičním lifestylem. Moje poslání je ukázat, ale i na něco poukázat, rozbrečet, nebo rozesmát – a tím vším měnit divákův pohled na věci.

Zcestoval jsi široký lán světa – kde všude si byl a podle čeho si dané země či krajiny vybíráš? Jde často o určitý díl náhody, nebo si své projekty a lokality pro ně pečlivě vybíráš?

Sjel jsem velkou část Asie, Evropy a kus Ameriky a Afriky. Někdy cíleně a někdy víceméně náhodou –  i když u mě se náhoda často mění v důvod a příčinu další cesty. Fotil jsem např. hnutí mladých „revolučních“ lidí v hlavním městě Íránu, exorcismus v Etiopii, tragikomický život japonských byznysmenů, satanistický rituály, americké rapery nebo žijící legendy žánru reggae a jejich každodenní život na Jamajce. Moje série jsou k vidění na webu www.tesinskyphoto.com.

Vybírám si, co mě zajímá anebo kde vidím potenciál něco veřejně odkrýt. Jako např. když vidím, že se v nějaké zemi má určitá vrstva špatně kvůli své vládě a podobně.

Z tvého portfolia mě samozřejmě nejvíce zaujalo fotografování lokálních raperů v michiganském Detroitu. Jak tě vlastně napadla tahle záležitost a můžeš nám prozradit co nejvíce o jejím vzniku?

Prostě mě to jednoho dne napadlo. U těch hudebních fotosérií je to pro mě jako fotografa složitější. Když divákovi nehraje žádný podkres a zůstanou jen „suché“ a nehybné instrumentální fotky. Ale i o tom fotka je – ukázat touhle formou i něco jiného.

Rozhod jsem se napřed najít co nejvíc správných lidí, který bych mohl fotit denně v běžném životě i při práci. Zanedlouho jsem našel dobrý kontakty v New Yorku, Baltimoru a Detroitu, kam jsem následně jel a strávil tam dva měsíce zevlováním s místními rapery. Někteří z nich vážně neměli co na práci, kromě zevlování v ulicích, především ti v Detroitu a Baltimoru. V NY byli obecně více zaměstnaní a měli i vyšší cíle.

Proto jsem jednou experimentálně v NY svolal „street rap cypher“, aby se rapovalo v ulicích NY a já měl příležitost potkat všechny najednou. Taky aby se všichni seznámili a vznikly přirozený interakce. Bylo to super, nejprve se rapovalo na Manhattanu a pak i v Bronxu. Netušil jsem, že založím tradici, kterou od týdne, kdy jsem tohle svolal, oni sami dál provozují – každý týden, pokaždé v jiné ulici.

Vím, že aktivně využíváš platformy CouchSurfing. Jak to probíhalo třeba právě v Detroitu?

To ano, ale zrovna v Detroitu jsem objevil jeden squat na 7th Mile, kde jsem bydlel přes šestnáct dnů s bílejma hipíkama, kteří byli 24/7 na houbičkách. Bylo to super, protože jsem měl vlastní místnost a mohl jsem si dělat svoje. Kromě tý zimy, kterou ani ten přímotop občas nevyřešil, to bylo OK.

Počítám, že jde o neznámé rapery, tedy žádné Eminemy nebo Big Seany. Měli někteří z nich za sebou úspěchy a respekt v místním undergroundu? Jak jsi je vlastně hledal a jak se k celé věci postavili?

Jak říkáš, nejde o žádná profláklá jména – někdo z nich jen v místních kruzích. Ale jo, ačkoliv nejde o širokej okruh lidí, tak pár týpků v Detroitu stálo za dost známým produkčním labelem. Hledal jsem je přes známý a taky přes CouchSurfing.

Čím tě oslovila právě detroitská scéna? Troufl by sis odhadovat, jestli má nějaké typické rysy?

Detroit je bordel, napůl rozpadlý město, ale kulturně se dost dobře vyvíjí. Hodně mladejch lidí dělá experimentální projekty – hudební, vizuální atd. A taky tam žije hodně DIY projektů a in house-projektů / squat projektů. Trochu to vypadá, jako by se celej Detroit přestavoval. Nevím nakolik, ale určitě je legální si zasquatovat nevyužívanej prostor, když jsou vidět výsledky přestavby a její užitečnost. Vznikají tak často klubovny a takový veřejný místa, kam si můžeš zajít na pivo, a to často i s pivem vlastním.

Byl jsi taky na Jamajce. Jak osobně jsi poznal rastafariánskou kulturu ty? Zajímá mě především spojení s marihuanou a samozřejmě hudbou.

Byl jsem dva měsíce po celý Jamajce, nejvíc v Kingstonu a lovil jsem tam žijící legendy reggae a fotil momenty z každodenního života i jiných rastafariánů. Jen pro ujasnění, ne každý Jamajčan je rastafarián. Taky to není každý, kdo má dready – a naopak – nemusíš mít dready, abys rasta byl. Je to podobně jako s buddhismem – to jen pro ujasnění.

Tráva se tam kouří hodně, nehledě na kulturní spojitosti ji kouří dobrejch osmdesát nebo více obyvatel Jamajky. Často od deseti let a podobně. Jeden gram stojí jako jedna tabáková cigareta a na to, že je to země třetího světa, tam jsou cíga dvakrát dražší než u nás. Jede tam hodně dancehall, dnes určitě víc než reggae, ale to tam samozřejmě má nesmrtelnou kulturu. Je to zkrátka v krvi.

Právě z tvých cest po USA se chystá určitá kniha… Mohl bys prozradit více?

Když jsem měl schůzku s Vladimirem 518, ukazoval jsem mu moje fotky z týhle série o každodenním životě raperů. Mimochodem jmenuje se „RAP IS OUR RELIGION“. Jemu se to líbilo a říkal, že by mi vydal knihu založenou na mých fotkách a příbězích, kterým by on dal textovou formu. Ačkoliv se o tom bavíme, tak zatím stále nemáme finální potvrzení sponzoringu.

Chtěl by ses k tématice rapu někdy v budoucnu vrátit a udělat podobný projekt třeba na ulici Atlanty, kde teď rapu opravdu kvete pšenka?

To bych určitě chtěl. Není v tom jen rap, když jde o ulici, tak je v tom všechno.

Změnil se po všech těch cestách v jakémkoli ohledu tvůj pohled na českou domovinu?

První, že to tu nenávidím, a potom po několika letech odlítání a vracení se, že ji miluju a Praha je moje město.

Jsi ty sám aktivní fanoušek rapu? Ke kterým interpretům inklinuješ nejvíce?

Mám rád spoustu hudby, co se rapu týče, tak hlavně devadesátkový klasiky a underground hip-hop, napadá mě např. Da Youngsta’s, Hi-Tech, GangStarr, Danny Brown.

Které další projekty momentálně připravuješ?

Teď se chystám dvakrát na Ukrajinu, jednou fotit na frontu do konfliktní zóny ženskou jednotku vojáků a po druhý do Kharkovský věznice fotit vrahy. Obojí bude vyprávět nějaký příběhy, víc než jen tenhle povrchní popis, ale zatím víc nemůžu prozradit. Ještě bych doplnil, co říkal můj kamarád z NY: “Rapping about guns and drugs are trendy but it is not useful to the community, music needs to relate to the people.” 

foto: David Těšínský